Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

 

Největší a nejúspěšnější akce 2. část

5. listopad 1944
Druhý den po útoku se v prostoru tankového praporu 2 panoval klid. Během dne bylo na obou stranách vystřeleno pouze několik dělostřeleckých granátů. V 15 hodin se v belgickém městečku Adinkerke uskutečnil pohřeb padlých československých vojáků. V dalších dnech byla naslouchacími hlídkami zjištěna horečná nepřátelská činnost. Muži z praporu Reinecke, kteří znovu obsadili původní německá postavení, byli ještě v noci 28. října vystřídáni praporem Korn o síle zhruba čtyř set mužů a pod velením kapitána Korna. Příslušníci tohoto praporu svěřený úsek velmi dobře znali a byli spolehlivější než prapor Reinecke, ze kterého těsně před vystřídáním stačilo ještě několik vojáků dezertovat. Prapor Korn byl posílen menší jednotkou z praporu Reinecke a dozbrojen těžkými zbraněmi, především minomety. Jednotlivé roty, které měly průměrně osmdesát až sto dvacet mužů, intenzivně zlepšovaly svoje obranná postavení a kladly nová minová pole především do míst, kde se 28. října pohybovaly československé tanky.

1. listopadu se uskutečnilo shromáždění velitelů kterého se zúčastnili: velitel brigády brigádní generál Liška, velitel tankového praporu 2 podplukovník Ferdinand Šeda, velitel motopraporu podplukovník Josef Chvalovský, velitel záložní tankové roty kapitán Oldřich Žáček a velitelé britských dělostřeleckých jednotek. Zde se projednala příprava na další útok, který se měl uskutečnit v sobotu 5. listopadu opět v prostoru tankového praporu 2. Jednotlivé roty byly podrobně informovány o den později. Okamžitě se rozběhly přípravy na útok jak po stránce materiální, tak i po stránce taktické. 3. listopadu byl vydán operační rozkaz číslo 4. kde byly uvedeny podrobnosti k nastávající akci. Její úmysl byl obdobný jako 28. října - t.j. provést násilný průzkum v úseku tankového praporu 2 do hloubky zhruba dvou kilometrů ve třech směrech s hlavním náporem v jižní části. Útokem byli pověřeni tankisté tankového praporu 2 a brigádní štábní roty, pěšáci motopraporu, brigádní štábní roty a záložní tankové roty. Dělostřeleckou podporu poskytly jednotky britského lehkého protiletadlového a těžkého dělostřelectva. Pro útok byla také zajištěna letecká podpora. Dále byly k jednotkám rozděleny ženijní a zdravotní hlídky, skupiny polních četníků, řidičů a mechaniků. Ačkoliv přípravy byly velmi pečlivé, nepříteli se přece jenom podařilo zjistit úmysly brigády. Noc před útokem, zahájili Němci intenzivní, ale neúspěšnou, palbu z raketometů na postavení tankového praporu 2 ve vesnici Ghyvelde. Po osmé hodině ráno byla u praporu Korn vyhlášena pohotovost a nepřítel v plné síle zaujal obranné postavení. Ve stejnou dobu se do výchozího postavení k útoku začaly přesunovat i první jednotky československé samostatné obrněné brigády.

Operace byla zahájena v 9.55 hodin útokem dvanácti bitevních letadel Typhoon (Tajfun), která nalétávala se sluncem v zádech a opakovaně útočila na nepřátelské cíle. Ještě než skončil letecký útok, zahájili palbu britští dělostřelci. Stejně jako 28. října byl k dělostřelecké podpoře určen pluk těžkého protiletadlového dělostřelectva a tři oddíly 25 liberních kanónových houfnic. Po přenesení palby na vzdálenější cíle vyrazily vpřed tanky s pěchotou. Bez vážnějšího odporu pronikly k minovým polím, kde se ale jejich postup především na jižní a na střední ose útoku zbrzdil. Přestože se již před útokem průzkumnou činností zjistilo, že nepřítel tato pole obnovil a rozšířil, jejich velikost naše ženijní hlídky překvapila. Než stačily vytvořit průchody, nepřítel zahájil do čekajících jednotek silnou soustředěnou dělostřeleckou a kulometnou palbu, která způsobila velké ztráty. Pouze na severní ose útoku se podařilo rychle proniknout minovým polem a 1. tanková rota zopakovala svůj úspěch z minulého týdne. Po třech hodinách marného postupu na jižní a střední ose vydal velitel brigády, jenž útok sledoval z praporní pozorovatelny, rozkaz k ústupu.

Jako první vyjely do akce ve dvou směrech jednotky na jižní ose. Nalevo útočila štábní rota a jejím úkolem bylo po zdolání první linie odporu proniknout podél silnice na Uxem až k protitankovému příkopu, vzdáleném asi dva kilometry od výchozí pozice. Napravo od ní útočily po jedné silnici dvě silné kolony složené ze 3. tankové a záložní tankové roty, které měly postupovat nalevo od vesnice Le Melhouck až za její úroveň, potom stočit směr útoku na sever a zezadu napadnout německé pozice ve vesnici.

Štábní rotu na levém křídle útoku vedla tanková četa nadporučíka Jana Kavaleho spolu s pěší četou četaře aspiranta Jana Maixnera. Následovaly je tři brencarriery motopraporu a polopásové vozidlo ženistů. Druhý sled kolony tvořila druhá tanková četa a četa pěchoty. Nalevo od osy útoku se rozprostírala zatopená oblast a napravo útočila 3. tanková rota. Krátce po zahájení akce se tanky dostaly do neznámého minového pole, kde byly dva čelní tanky poškozeny protitankovými minami. Za neustávající nepřátelské palby vytvořila jediná ženijní hlídka průchod v minovém poli a zneškodnila dvacet čtyři min. Tím umožnila druhé tankové četě překročit první sled štábní roty a pokračovat v útoku. Přes vzrůstající odpor nepřítele obsadila pěchota za tankové podpory další cíl. Krátce před dosažením konečného cíle však přišel rozkaz k ústupu, během kterého došlo k dalším ztrátám. Jeden z dvojice poškozených tanků prvního sledu byl v průběhu vyprošťování zasažen nepřátelským dělostřeleckým granátem. Došlo k velké explozi, při které vybuchly i nádrže benzínu a zbytky střeliva. Čtyřčlenná posádka a nadporučík Kavale zahynuli. Tank byl naprosto zničen a jeho věž byla vymrštěna do vzdálenosti dvaceti metrů. Výbuch byl tak silný, že poškodil i sousední tank a zranil několik dalších mužů. Celkem ztratila štábní rota čtyři padlé, šest zraněných a dva naprosto zničené tanky. 

Dvě kolony, složené ze třinácti tanků 3. tankové roty a ZTR a obsazené třemi šestadvacetičlennými četami pěchoty ZTR, čekaly ve výchozím postavení už od 9.45 hodin na rozkaz k útoku. Přesně v 10. hodin se daly do pohybu. Hned u prvního cíle, podél kterého postupovala štábní rota a který bylo z tohoto důvodu nutné rychle obsadit, došlo k nečekanému zdržení. Nepřítel se za dělostřelecké a minometné podpory úspěšně bránil. Vyčištění tohoto nepřátelského odporu trvalo první koloně postupující po úzké silnici asi třicet minut. Úsilí a problémy 3. tankové roty výstižně popsal velitel přidělené ženijní hlídky rotný Obdržálek: „…Naším úkolem bylo vyčistit dvě křižovatky od min a drátěných překážek, přemostit nebo zasypat zákop na silnici, který by kolová vozidla nepřejela a nakonec přemostit průplav. Část hlídky byla naložena na vedoucím tanku kolony, jehož velitelem byl kapitán Šik. Před první křižovatkou se tanky zastavily ve vzdálenosti asi dvou set yardů. V tom okamžiku se naše pětičlenná hlídka dostala pod těžkou kulometnou a dělostřeleckou palbu. Ve chvíli, kdy jsme z tanku sundali válcovou nálož, vybuchl nedaleko nás dělostřelecký granát, který těžce zranil vojíny Karla Hellera a Šeligu. Já, Oestereicher a Horst Weiner jsme byli zraněni lehce. Bylo mi jasné, že postup naší kolony závisí v této chvíli na nás a proto jsem vydal rozkaz vpřed. Plížením jsem se s Weinerem a Oestereicheirem dostal až k překážkám. Celou cestu jsme byli ostřelováni z nepřátelských pozic, které byli asi sto yardů za překážkami. Válcová nálož byla skvělá. Křižovatku vyčistila od min a drátěnou překážku odmrštila do vzdálenosti asi padesáti metrů. Po zničení překážek vyrazil velitelský tank vpřed. Vyskočil jsem na něj. Za křižovatkou byl silnější nepřátelský odpor, který tanky s pěchotou zlikvidovaly a zajaly asi třicet nepřátelských vojáků. Poté celá kolona vyrazila k další křižovatce, kde byly miny volně položené na zemi. Z velitelského tanku jsme je začali ostřelovat kulometem. Šest jsme odstřelili, čtyři rozbili a tři se nám nepodařilo zničit. Protože jsem byl ze ženistů vepředu sám, nechal jsem přivolat posily. Přišli Heroudek, Ziebinský, Weiner a posléze i Oestereicher. Heroudka a Ziebinského jsem ihned poslal dopředu. Plížením se dostali až k příkopu, ale pro silnou palbu se k minám nedostali. Na pomoc této dvojici vyrazil zraněný Weiner, který s velkou osobní statečností miny nakonec uvázal a odtáhl. Při odtahování třetí miny došlo k výbuchu, který Weinerovi způsobil další zranění. Za křižovatkou tanky zlikvidovaly další nepřátelský opěrný bod a získali jsme dalších, asi dvacet zajatců. Potom jsme kládami, které jsme vezli na našem white-caru, naplnili zákop a pokračovali směrem k průplavu. Tam jsme se už ale nedostali, protože byl mezitím nařízen ústup…." Ztráty zejména čelních jednotek, které se nejvíc zapojily do boje, byly velké. Např. z osmičlenného 2. družstva 1. čety ZTR padlo pět mužů a dva byli těžce zraněni. Celkové ztráty činily u 3. tankové roty čtrnáct a u ZTR dvaadvacet mužů, z toho jedenáct padlých. Nenávratně byly ztraceny čtyři tanky a další byly poškozeny.

Ve střední části útoku operovala 2. tanková rota spolu s jednou četou pěchoty a družstvem brencarrierů od 1. mr a družstvem ženistů. Úkolem 2. tankové roty bylo proniknout přes křižovatku (nazvaná Sunken Road) až k plavebnímu kanálu v osadě Le Melhouck. Zde se měly tanky zastavit a palbou z kulometů a z kanónů podporovat četu pěchoty, která měla dosáhnout prostoru bývalého velitelského stanoviště praporu Walter zničeného minulý týden.

V 9.40 hodin zaujala rota útočnou sestavu. Na pravý hrot se postavila 3. četa s pěchotou a vlevo od ní stála připravena 4. tanková četa. Za 3.četou byl white-car ženistů, tři carriery 1. mr. Dva tanky velitelské čety byly ve středu sestavy. V 9.50 hodin zahájilo své útoky letectvo a přesně v 10 hodin začalo střílet dělostřelectvo a houfnice 2. tankové roty na křižovatku. Současně vyrazil útočný sled, který u křižovatky narazil na obrovské a dosud nezjištěné minové pole. Ženijní hlídka v krátké době vyčistila dva úzké průchody, ale bezpečně je projely pouze první tři tanky. Další dva při manévrování v průchodech najely na hluboko položené miny a nálože, byly poškozeny a průchody zablokovaly. Zbylých sedm tanků zůstalo před minovým polem stát. Pěchota, která už na křižovatce utrpěla v silné palbě těžké ztráty, se jen po malých skupinkách probíjela k vesnici Le Melhouck. Nejdále se v postupu dostalo družstvo četaře aspiranta Viléma Berglera, které však za svojí odvahu krutě zaplatilo. Téměř všichni členové družstva byli zraněni nebo zabiti. Zhruba v 10.30 hodin se k plavebnímu kanálu ve vesnici Le Melhouck, přiblížil tank rotného Rudolfa Urbana z 3. čety. Byl úplně osamocen. Proto se velitel roty rozhodl mu poslat na pomoc tank 4. čety, jehož velitelem byl rotný aspirant (rt. asp.) Otakar Caletka. „… 5. listopadu, v 10 hodin vyrazila naše 4. četa," napsal do hlášení člen posádky tanku rt. asp. Caletky vojín Hanuš Kraus, „ v sestavě tanky za sebou, směrem ke křižovatce Sunken Road. Náš tank bez vážných problémů projel minovým polem a zastavil se u živého plotu za křižovatkou, kde jsme čekali na druhý tank naší čety. Krátce nato jsme zjistili, že najel na minu. Velitel čety rt. asp. Caletka nahlásil situaci veliteli roty, od kterého vzápětí dostal rozkaz připojit se k 3. četě a postupovat na cíl. Cíle jsme dosáhli a podali jsme hlášení. V tom jsme dostali zásah do věže, který nám poškodil radiostanici. Vzhledem k tomu, že jsme byli bez spojení a osamoceni, vydal velitel tanku rozkaz k návratu. Po ujetí asi tří set metrů, během kterých jsme byli ještě několikrát zasaženi, uvázl náš tank v bahně. Situace využili němečtí pěšáci a zasáhli náš tank pancéřovou pěstí a tím zničili naše odměřovací zařízení. Jelikož byl náš tank už velmi poškozen, vyslal rt. asp. Caletka vojína Harryho pro pomoc. Vzhledem k tomu, že náš tank nebyl chráněn před nepřátelskou pěchotou, odmontoval rt. asp. Caletka spolu s vojínem Hellerem z věže kulomet Bren a přitom byl dvakrát zraněn v obličeji. Jakmile vybudovali zhruba čtyři metry od tanku kulometné stanoviště, dal znamení řidiči, aby vyskočil z tanku a doběhl pro ambulanci a vyprošťovací tank. Když se řidič odplížil asi pět metrů od tanku, zvedl se rt. asp. Caletka na kolena a v tu chvíli byl střelen přímo do prsou. Já sám jsem se snažil několikrát opustit tank, ale pokaždé, když jsem vystrčil přilbu z věže, byla na mě zahájena palba. Asi po půl hodině se mi podařilo vylézt otvorem pro předního střelce ven a odplížil jsem se k vojínu Hellerovi, který stále střílel na nepřítele. Rt. asp. Caletka byl v tu dobu již mrtev. Na stanoviště velitele roty jsme se vrátili až po šestnácté hodině, když celou cestu zpět jsme se plížili v tankových kolejích…." Mezitím tank rotného Urbana zahájil ústup. Ani on se ale zpět do východiště k útoku nevrátil a svojí cestu ukončil v minovém poli. Stále pokračující útok pěchoty byl podpořen i útokem družstva brencarrierů pod velením četaře Augustína Dudy. Jejich útok ale neměl dlouhého trvání. Za stále sílící palby a po zničení jednoho carrieru byl útok zastaven a zbylé carriery se použily ke krytí ústupu a odvozu raněných. Četař Duda byl v boji zabit. Zraněni byli i velitel motočety podporučík Jaroslav Gabriel a jeho zástupce. Velení nakonec převzal četař aspirant Lustig, který se s torzem motočety po vydání rozkazu k ústupu velitelem 2. tankové roty kapitánem Dolejškem, stáhl. Ve 13. hodin zbylo v prostoru 2. tankové roty ještě pět poškozených tanků. Do 17.15 hodin se podařilo vyprostit dva tanky. Potom byly v úseku ukončeny všechny akce. Ačkoliv zůstala v prostoru nepřítele většina poškozených tanků, i tak podali mechanici a tankisté velmi dobrý výkon, protože celé vyprošťování probíhalo v prostoru křižovatky za stálé nepřátelské palby a bez ochrany pěchoty. Celé vyprošťování kryly pouze tanky 2. čety. Úkol v úseku 2. tankové roty, byl splněn pouze částečně. Zlomek tanků i pěchoty sice dosáhl konečného cíle, ale jejich úspěch neměl bez vzájemné koordinace a podpory zbytku roty žádný význam. Tito vojáci se na konec stali terčem nepřátelské palby a utrpěli obrovské ztráty. Padli tři vojáci 2. tankové roty a sedm mužů bylo těžce zraněno. V terénu byly ponechány tři zničené tanky a tři poškozené tanky byly odtaženy do dílen, kde byly časem opraveny. Motočeta ztratila téměř padesát procent nasazených mužů a nenávratně byl ztracen jeden brencarrier. Další byly poškozeny. Slabou náplastí na tyto ztráty bylo získání devatenácti německých zajatců.

Na pravém křídle útočila zesílená 1. tanková rota. Podle rozkazu byl útok veden ve dvou směrech. Na levém měla útočící skupina obsadit vesnici La Plaine, předpokládané stanoviště raketometů, a poté se připojit k útoku na pravém směru. Zde útočilo jádro 1. roty, jenž se mělo po proniknutí minovým polem zmocnit křižovatky a prostoru pevnůstek (pillboxů), a dále postoupit až k průplavu v prostoru jižně Pte. Zuydcoote, kde byl konečný cíl útoku. 

1. rota zahájila útok přesně podle plánu. Už v prvních okamžicích byla na všech šest útočících tanků na levém směru zahájena intenzivní dělostřelecká a minometná palba, která zpomalila postup k minovému poli před vesnicí La Plaine. Tříčlenná ženijní hlídka vytvořila úzký průchod, kterým bez vážnějších problémů projel pouze vedoucí tank rotného aspiranta Vratislava Tůmy a pronikl do vesnice. Další tanky už neprojely. Při těžké palbě a obtížné orientaci v úzkém průchodu vyjel následující tank z kolejí a najel na minu. Tank velitele 2. čety podporučíka Vladimíra Fišera byl zasažen dělostřeleckým granátem a další tři tanky byly postupně vyřazeny buď minou nebo dělostřeleckým granátem. Pěchota, která byla k minovému poli přivezena tanky, seskákala a zaútočila na vesnici. Jejich útok bez podpory tanků ztroskotal. Po ztrátě velitele čety, jeho zástupce a radisty se dalším velitelem stal desátník aspirant Ján Plitko, který po zjištění, že zbytku čety nebude poskytnuta tanková podpora, se rozhodl ustoupit se všemi zraněnými zpět. 

Na pravém směru se útok rozvíjel podstatně lépe. Tanky rychle pronikly k minovému poli, kde ale 3. četa ztratila dva tanky a zatarasila cestu. Velitel 1. roty kapitán Sedláček proto nařídil 4. četě proniknout volným prostorem ke křižovatce ležící na severním okraji vesnice La Plaine. Úkol byl rychle splněn. Prostor křižovatky pěchota spolu s tanky následně vyčistila. Nepřítel ukončil svůj odpor po několika výstřelech z pěchotních zbraní a zajatci byli odesláni do výchozího postavení, kde je převzalo polní četnictvo. Nepřítel zahájil na dobytý prostor palbu z děl a minometů, která v několika mála okamžicích zničila ve vesnici dva carriery a scout-car velitele 1. motoroty. Velitel 4. čety nadporučík Bohuslav Sládeček a velitel motočety nadporučík Jindřich Kárník proto rychle shromáždili svoje muže a vyrazili na další cíl - skupinu čtyřiceti až padesáti bunkrů zvanou pillboxy. Pět posledních tanků 1. roty se před nimi zastavilo ve vzdálenosti čtyřiceti metrů. Pěchota seskočila, prorazila průchody v drátěných překážkách a za tankové palebné podpory se vrhla vpřed. Nepřítel kladl na mnoha místech odpor. Po dobytí a zapálení pillboxů postoupily tanky s pěchotou na konečný cíl a zajistily ho. Závěrečný postup proběhl velmi rychle a bez vážnějších ztrát. Celá akce, při které letectvo podniklo několik úspěšných náletů, se protáhla do 14.00 hodin . Vyprošťování tanků však pokračovalo až do pozdního odpoledne a přes veškerou snahu muselo být v předpolí zanecháno pět zničených tanků. Obě roty však z velké části splnily svůj úkol a získaly sto dvacet zajatců. Cena za tento úspěch byla ale velká. 1. a velitelská rota ztratily dohromady sedmnáct a obě motočety asi dvacet mužů. Těžké ztráty utrpěla i četa FFI. Její velitel kapitán Moreul De Bol byl těžce zraněn a jeho zástupce poručík Georges van Artselaer padl. Zabito či zraněno bylo dalších čtrnáct mužů.  

Na úspěchu celé akce se také výraznou měrou podíleli i muži z nebojových jednotek. Do útoku se zapojila vyprošťovací vozidla brigádních tankových dílen (BTD), muži z oddílu polních četníků (OPČ), řidiči z dopravního oddílu, družstva spojařů a zdravotníci z Lehké brigádní ambulance. „ …4. listopadu 1944 byla vyprošťovací četa BTD," vzpomíná na akci Josef Mládek , „ složená ze dvou vyprošťovacích tanků a pod velením nadporučíka Jana Culky, převelena k tankovému praporu 2. Tanky byly bez věží a její výzbroj tvořil pouze jeden lehký kulomet. Posádka byla čtyřčlenná - řidič, střelec, radista a zapřahač. Poslední funkci jsem vykonával já. Krátce po zahájení útoku byly hlášeny první poškozené tanky. Vyjeli jsme. V zemi nikoho nás míjel vyprošťovací tank nadporučíka Culky, jenž už měl zapřažený poškozený tank. Nadporučík Culka nám dával znamení ať si pospíšíme, protože vepředu je další poškozený tank. V ten okamžik jsem viděl, že jejich zapřažený tank je zavalen ohromným světlem, které okamžitě přeskočilo na vyprošťovák. Pravděpodobně fosforový granát nebo mina. Naštěstí se v těch místech pohybovali saniťáci a podařilo se jim posádku vyprošťováku zachránit. Přesto celá posádka utrpěla těžké popáleniny. V taženém tanku nikdy posádka nebyla. Pak nastala práce nám. Bylo to peklo. Poškozený tank stál na minách, měl strhlé pásy a my jsme se k němu museli přiblížit na třičtvrtě metru, aby se dal zavěsit na tažné véčko. Ženista už byl u tanku. Měl u sebe pěknou hromádku vytažených min. Upozornil mě, že ho obtěžuje ostřelovač, a proto musí pracovat vleže. Jakmile byl hotov, musel jsem se postarat abych na poškozený tank zavedl vyprošťovák. Nebylo to jednoduché. Na zádi byl sice telefon, ale kdybych vyprošťovák naváděl vleže na pancíři, dostal by mě ostřelovač a za najíždějícím tankem zase miny. Nikdy si člověk nemohl být jistý, že jsou všechny vybrané. Nakonec se podařilo poškozený tank zapřáhnout a pomalu jsme se rozjeli. Jak jsme se hnuli bylo to dobré. Ještě bylo třeba za tank zavěsit spadlé pásy a už se jelo do depa. Při vyprošťování druhého tanku nastaly potíže. Napřed miny a potom přiblížení. Už mi bylo všechno jedno. Fronta řvala, tank řval a že je tam ostřelovač bylo jasné, protože se každou chvíli na pancíři zajiskřilo. K tomu všemu přestal fungovat telefon. Přelezl jsem proto do vyprošťováku a požádal jsem radistu Bukovanského aby, jakmile mu dám znamení kladivem, vystrčil hlavu ven a předal mé signály řidiči. Bukovanský vystrčil hlavu jen jednou. Viděl jsem, jak se mu najednou vepředu otevřela přilba a radista padl dovnitř. Skočil jsem za ním do vyprošťováku a říkám si, máme po radistovi. Měl však vojenské štěstí. Kulka dostala faleš a vrchem přilby vyletěla ven. Tank jsme nakonec zapřáhli, ale pásy měl tak neštastně zamotané, že jsme s ním nemohli hnout. Nedaleko nás stál bojový tank, který nás částečně kryl a postřeloval německé pozice. Zahlédl jsem, jak za tankem stojí voják z posádky, desátník Josef Žerdík. Požádal jsem ho, aby nám pomohli s uvolněním poškozeného tanku. Ještě jsem to ani nedořekl, když vedle nás práskl granát a desátník Žerdík klesl mrtev k zemi. Nakonec jsme se s tankem vyhrabali sami. Ten den jsme vyprostili ještě další tři tanky. Poslední tank dokonce ve chvíli, kdy Němci už obsazovali svoje původní pozice. Ujeli jsme s poškozeným tankem na poslední chvíli a já jsme si ještě vystřelil ze svého trofejního kulometu. Asi by si této akce nikdo nevšiml, ale Angličané, kteří nás při vyprošťování tanku kryli palbou z Boforsů, požádali naše velitelství, abychom byli vyznamenáni. Tak celá posádka našeho tanku byla vyznamenána medailí "Za chrabrost"..."

OPČ vyslal do prvního sledu třináct mužů. Další byli zaměstnáni dopravní službou a střežením zajatců ve sběrně POW - Cage. I když hlavním úkolem polního četnictva byla dopravní služba a odsun zajatců, někteří četníci se zúčastnili přímých bojů. Rotmistr František Vybíral a četař Josef Dujsík se připojili k pěším jednotkám, desátník Lubomír Šimek zastoupil chybějícího střelce v tanku a další se ujali dopravy těžce zraněných. 

V odpoledních hodinách nepřítel ostřeloval prostor útoku a od čtrnácti hodin začaly německé jednotky obsazovat původní postavení. V noci byl většinou klid a nepřítel se ani nepokoušel navázat kontakt s obranným postavení brigády. 6. listopadu proběhl pohřeb padlých příslušníků brigády v Adinkerke a ve večerních hodinách zahájilo britské dělostřelectvo palbu do prostoru nepřítele. Válka u Dunkerque pokračovala.

Akce 5. listopadu neskončila s takovým úspěchem jako operace z minulého týdne. Nedostatečná průzkumná činnost, podcenění nepřítele, nedostatek těžkého dělostřelectva, nedostatek ženistů a kvalitní pěchoty, nevhodná doba pro zahájení útoku, předčasné prozrazení akce - to vše byly důvody, které vedly jen k částečnému úspěchu. Nepřítel díky své dobré zpravodajské činnosti získal informace o připravovaném útoku, a proto se mohl na něj lépe připravit. Po zaznamenání zvýšené činnosti u jednotek obrněné brigády, vyhlásil od půl deváté plnou pohotovost a svojí obranou útočníky zaskočil. V průběhu útoku si německé dělostřelectvo dokonce získalo převahu, která způsobila československým a francouzským jednotkám velké ztráty. Celkem československá brigáda ztratila při akci 5. listopadu třicet šest padlých a sto jedna zraněných, z toho dvacet dva lehce. Francouzi měli jedenáct mrtvých a jedenáct těžce zraněných. Tanků ztratila brigáda celkem dvanáct. Jedenáct bylo zanecháno na bojišti a jeden byl pro rozsáhlé poškození vyřazen v BTD. Další byly různě poškozeny a později v dílnách opraveny. Brigáda získala sto šedesát čtyři zajatců, z toho dva důstojníky. Velké ztráty utrpěla německá pěchota v boji s pozemními jednotkami a při opakovaných náletech letectva. Prapor Korn byl z větší části zničen a zajat. Zbytek byl následně z postavení stažen a vystřídán 1. praporem 1040. pluku pod velením majora Meyera. Tento útočný prapor byl v Dunkerque považován za velmi spolehlivou a pravděpodobně nejlépe vycvičenou německou jednotku.  

Hodnocení velitele motopraporu podplukovníka Chvalovského o akci 5. listopadu, které lze přirovnat i k akci konané týden předtím, plně vystihlo tehdejší situaci. „ Přes určité nedostatky naše brigáda znovu potvrdila svojí vysokou morální hodnotu. Při akci bylo vidět plno krásných příkladů sebeobětování. Jsem si jist, že při vážnější akci, mající úkol úměrný naší síle a při napravení určitých nedostatků, naše jednotky vždy řádně splní svůj úkol." 

Oba útoky se zapsaly do historie obléhání Dunkerque a do historie Československé samostatné obrněné brigády, která vytvořila páteř obrněných sil Československé poválečné armády. Morálku a odvahu projevenou při tomto útoku ocenil jak velitel 21. skupiny armád generál Bernard Montgomery, tak i některé britské noviny. 

 Seznam padlých vojáků obrněné brigády z akce 5. listopadu 1944.
1. Bednárek Zdeněk, vojín, 3. rota / tankový prapor 2
2. Bergler Vilém, četař aspirant, 1. Motorota
3. Bonn Jan, vojín, 1. motorota
4. Caletka Otakar, podporučík, 2. rota / tankový prapor 2
5. Cichý ( Skála ) Ferdinand, vojín, 1. motorota
6. Čolko Pavel, četař, záložní tanková rota
7. Davidovič Ludvík, vojín, 1. motorota
8. Dubil Josef, vojín, záložní tanková rota
9. Duda Augustin, četař, 1. motorota
10. Elbert Ladislav, svobodník aspirant, 1. motorota
11. Fassel Karel, vojín, 1. motorota
12. Fried Otto, vojín, 1. motorota
13. Glasel Imrich, rotný aspirant, 3. rota / tankový prapor 2
14. Hacker Štefan, podporučík, velitelská rota / tankový prapor 2
15. Hlaváček Miroslav, četař, brigádní štábní rota
16. Horňák Jan, vojín, 1. motorota
17. Jellinek Rudolf, vojín, dopravní oddíl
18. Juříček František, vojín, záložní tanková rota
19. Kavale Jan, nadporučík, brigádní štábní rota
20. Knot Antonín, svobodník, 3. rota / tankový prapor 2
21. Kolder Emil, vojín, záložní tanková rota
22. Krajčovič Jan, desátník aspirant, 1. motorota
23. Kuneš Václav, vojín, 1. motorota
24. Maixner Jan, četař aspirant,brigádní štábní rota
25. Morche Bedřích - Pavel, vojín, ženijní rota
26. Pejsar Václav, vojín, brigádní štábní rota, podlehl zranění 9. listopadu 1944
27. Propper Heintz, vojín, 3. rota / tankový prapor 2
28. Raszka Jan, vojín, záložní tanková rota
29. Rothenberg David, vojín, 1. motorota
30. Scheffel Adolf, četař, 2. rota / tankový prapor 2
31. Schwarcz Evžen, vojín, 1. motorota
32. Soška Karel, svobodník, 1. motorota
33. Šebesta Rudolf, vojín, ženijní rota
34. Šimek Alois, četař, záložní tanková rota
35. Weil Herbert, desátník, 3. rota / tankový prapor 2
36. Žerdík Josef, rotný, 2. rota / tankový prapor 2

Ivan Procházka

Publikováno v časopisech HaPM číslo 4/2000 a 5/2000